středa 11. března 2009

1. hodina: Pane učiteli, máte Facebook? A dáte? Aneb, jak jsem přišel o hlas

Otevřel jsem učebnu a než stačil dojít k počítači pro učitele, všichni už seděli u těch svých a byli přihlášeni. Začal jsem standardně, řekl jsem, kdo jsem a proč tam jsem a co budeme dělat.
„Pane učiteli, a máte Facebook?“
„No,“ zaváhal jsem, „mám.“
„A dáte?“
Nedal jsem. Co jsem dal, byl email na mě. Samozřejmě ne svůj osobní, ale speciálně zřízený pro komunikaci se žáky. A taky jsem jim napsal webovou stránku, kterou jsem vytvořil pro náš předmět Informatika a vysvětlil, k čemu bude sloužit.
„V případě, že se tady budeme bavit o nějaké problematice a nedostaneme se k tomu, abychom si o tom řekli víc, tak vám tam napublikuji další související informace. Najdete tam také to, co budeme společně dělat a další zajímosti z oblasti ICT. Je tam také připraven malý mikroblog pro vás a anketa, abyste se sami mohli vyjádřit.“
Z celé té poloviny 8.B mě poslouchali asi tak tři. Prošel jsem třídou, abych viděl, co asi tak právě nejvíce letí u dětí v osmé třídě. Na displejích v prohlížečích bylo střídavě toto: Gladiatus, Meebo, Libimseti, email Seznamu, YouTube a další. Zdálo se mi to nebo ne? Určitě víc jak polovina žáků měla na uších sluchátka a poslouchala nějakou hudbu.
Požádal jsem je, aby mě chvilku vnímali. Vysvětlil jsem jim, co po nich budu požadovat. Chtěl jsem, aby ve Wordu vyrobili jmenovky, které by si mohli vytisknout, postavit na stůl, a já pak věděl, kdo se jak jmenuje, a mohl je oslovovat křestními jmény.
„Jméno tedy bude umístěno přesně uprostřed spodní poloviny stránky dokumentu, a dostatečně velké, abych je dokázal přečíst i na deset metrů. A jak to budete mít, tak do pravého dolního rohu vložte odkaz na stránku, kam chodíte nejraději, nebo nejčastěji.“
„A může to být moje stránka?“
„Určitě. To budu rád.“
„A potom si do levého horního rohu té spodní poloviny vložte nějakou fotografii, buďto svou vlastní, anebo jakýkoli obrázek tak, abyste tu jmenovku trochu oživili.“
Nechal jsem je pracovat a mezitím se jich zeptal na jejich křestní jména a vyrobil jednoduchý zasedací pořádek. Pak jsem chvíli chodil mezi nimi, abych viděl, jak jim to jde.
Jen tak namátkou jsem si u vybraných žáků zobrazil skryté značky formátování a zjistil, že je to u všech stejné.
„Prosím vás,“ oslovil jsem je, „a nepředstavuji si, že napřed dvacetkrát stisknete Enter a až se vám bude zdát, že už jste uprostřed spodní poloviny stránky, ťuknete dvacetkrát do mezerníku a pak, blízko středu, napíšete své jméno. Jméno posunete do spodní části dokumentu a zarovnáte na střed přes formátování odstavce. Budeme přece pracovat jako zkušení IT odborníci, ne?“
V tu chvíli na mě hledělo patnáct párů vyjevených očí. Jako bych byl první, kdo po nich něco takového chce. Prohlížení profilů na Libimseti.cz jim jde skvěle, ale zarovnat text na střed dělají v lepším případě přes tabelátor. Bude asi nejlepší jim to ukázat, hlavně to, jak nastavit odsazení před a za odstavcem, což většina nevěděla. Než jsem jich pár obešel a ukázal, jak si to představuji, někteří už byli s prací hotovi, anebo, v mnoha případech, ještě vůbec nezačali. A už zase byli ponořeni do různých her, chatů nebo brouzdali na YouTube.
„Pokud jste hotovi, mám pro vás ještě jeden úkol,“ pokusil jsem se je trochu namotivovat. „Takže, když máte správně naformátované jméno, vložen odkaz a také obrázek, tak té vaší jmenovce stále ještě něco málo chybí k dokonalosti. Teď bych byl rád, aby vaše jmenovka byla čitelná z obou stran. To znamená, že když ji po vytisknutí přehnete na půl, bude vaše jméno zobrazeno správně na obou stranách, tedy horní jméno ve vašem wordovském dokumentu musí být vzhůru nohama, to znamená převrácené o stoosmdesát stupňů.“
To byl tedy oříšek, ale zase jen pro některé z nich, i když se teď jednalo o početnější skupinu než při zadání předchozích úkolů. Zase jsem je nechal chvíli pracovat o samotě a sledoval, jak se jim to daří.
Řekl jsem jim o svém plánu.
„Chtěl bych, až mi ty jmenovky pošlete, z nich udělat obrázky a umístit je na náš web, který jsem vám psal na tabuli, abyste se mohli pochlubit vašemi pracemi.“
„Já nesouhlasím s tím, aby byla moje práce někde publikována.“
„Pokud nesouhlasíte, tak na to máte právo a já to budu respektovat. Kdo tedy nechcete, tak mi to řekněte, abych to věděl a nedával to tam.“
Najednou bylo ticho. Možná to byl jen silácký výkřik. Ale připadalo mi, že se chtějí pochlubit, nebo, že jim to přinejmenším nevadí a možná jim to bylo jedno.
„To, co jsem vám zapomněl říct, je to nejdůležitější ze všeho.“ Nevím, kolik z nich mě ještě poslouchalo. „Tuto práci budu chtít, abyste mi poslali na můj mail, nejpozději do konce tohoto týdne.“
„A myslíte pracovního nebo celého?“ zeptal se někdo.
„Do neděle, 23.59,“ odpověděl jsem. „Hlavně, a to je velmi důležité, než tady skončíte, si domument nezapomeňte uložit na váš síťový disk a také přeposlat na svůj mail nebo uložit někam na web, abyste se ke svému dokumentu dostali z domova, pokud na něm budete ještě pokračovat.“ Uvědomil jsem si, že ukládáním jsme asi měli začít, ale bylo toho trochu moc, na co všechno jsem od začátku musel myslet a co všechno musel sledovat. To co mi však neuniklo, bylo zjištění, že pomalu přicházím o hlas. Během posledních čtyřiceti minut jsem se snažil až příliš, aby mě všichni dobře slyšeli a často mluvil přes několik hlasů.
A pro příště budu také muset nachystat více činností pro ty, kteří budou dříve hotovi, abych je více zaměstnal. Nemohl jsem se nějak zbavit pocitu, že jsem toho měl připraveno málo.
Později, když už byli všichni pryč, jsem si vzpomněl, že mi jejich paní učitelka připomínala, abych hlavně nezapomněl na vyhledávací soutěž pořádanou Seznamem, která je na každý týden jiná a musí se v daném týdnu splnit, aby konkrétní družstvo, například třída, mohla vyhrát. Naštěstí mám zítra ještě druhou polovinu, tak na to určitě nesmím zapomenout.