Dynamická hodina

Vystupujeme pomalu po schodech, já a docent Nový, který se na mě přišel podívat z fakulty, když v tom proti nám letí učitelka, u které provádím praxi. Sotva jsem ty dva stačil představit, když vyhrkla: "Teď jsem zjistila, že v jazykové učebně právě tuhle hodinu budou dělat ten Internet. Musíme jít jinam. Zkusím domluvit, že bychom šli do multimediální učebny."
Možná je opravdu lepší, když se takové překvapení dozvíte jen minutu před zvoněním. Člověk tak nějak odevzdaně přikývne a je rád, že s žáky nebude stát na chodbě. V té učebně jsem už jednou učil. Ano, to bylo tehdy, jak mi přistávaly papírové vlaštovky na hlavě a žáci se neskutečně bavili.
Učitelka se mezitím vrátila a potvrdila, že je tam volno a můžeme tam jít.

*

Pokud mě právě nevidíte, je to v pořádku. Klečím pod stolem a snažím se rozchodit audio z reproduktorů, které jsou po bocích multimediální tabule. Naposledy, asi před půl rokem, je stačilo zapnout. Naštěstí mě teď žáci nepotřebují, hrají pexeso, kde k sobě hledají zobrazený čas na jedné kartě a příslušný anglické výraz, který tento čas popisuje, na druhé. Nemůžu se tady ale válet půl hodiny. Mám sotva dvě minuty. A co za tu dobu stihnete? Zkusil jsem rychle projít kabely a rozhodl se pro náhradní variantu. Vytáhl jsem z kapsy svůj mp3 přehrávač, zapojil do něj kabel od bedýnek, které stály na stole přede mnou, a byl tak akorát čas jít zkontrolovat žáky, jak jim to jde.

*

Hodina prý byla dynamická. Osobně si dokážu představit větší dynamiku. V jiných hodinách moji žáci chodí po třídě, dělají různé rozhovory, zjišťují informace od druhých, pracují v různých koutech třídy v malých skupinkách. A dnes téměř pořád seděli na místě. I aktivita na poslech se nakonec ukázala jako příliš jednoduchá. Někdy se snažíte o nižší obtížnost třeba jen proto, aby žáci nebyli demotivovaní, a když je to pak moc jednoduché, tak se někteří nudí.

*

Zase jsem jim po hodině zapomněl dát třídní knihu. Teď ji mám u sebe a jdu je hledat. Najednou před sebou vidím dvě holky z té třídy. "Holky, vy jste mně zachránili život. Právě vás hledám."
"My jdeme pro tu třídní knihu."
Usmál jsem se na ně a už nemusel nic vysvětlovat.

Když všichni odešli

Udělal jsem chybu a každý si toho musel všimnout. Začal jsem se potit a nešlo to zastavit. Žáci se začali smát, jak mi po čele tekl pot. V hlavě se mi stále honilo to samé: jak jsem se znemožnil, před žáky i fakultní učitelkou. 'Musím se uklidnit, i když to teď půjde těžko,' říkal jsem si v duchu. Několikrát jsem se pokusil utřít si z čela pot, a každý takový pokus vyvolal jen další výbuch smíchu. Čas před tabulí najednou ubíhal rychleji než čas v lavici.

Snažil jsem se pokračovat v aktivitě, která měla následovat, a v tu chvíli si uvědomil, že jsem zapomněl dokončit tu předešlou. Omluvil jsem se žákům a vysvětlil jim, proč se musíme vrátit. Žáci byli trochu zaražení, zbytek aktivity jsem musel dokončil sám. Pomalu se mi vracel původní klid a přestával jsem se potit. Začali zase spolupracovat a zdálo se, že hodina probíhá opět normálně.

*

Mazal jsem tabuli a přitom přemýšlel o právě skončené hodině: co se mi v ní povedlo, co méně a co udělám příště určitě jinak. První dojem z hodiny byl, že se to povedlo. Existuje jedna věc, která mě i po desítkách odučených hodin stále nepřestává fascinovat: jak je každá hodina úplně jiná. V první jsem se cítil jako tenista, který v horké Paříži prohrál v pátém setu, ve druhé jako vítěz londýnského turnaje, který se ani nezapotil.

Žáci už mezitím odešli na oběd. Když jsem si sbalil své věci, zkontroloval třídu a pomalu chystal k odchodu, uvědomil jsem si, že nejsem sám. Zvedl jsem hlavu a uviděl Tomáše: "Pane učiteli, děkuji vám za tuhle hodinu." Nečekal na odpověď a zmizel.
Může se učitel dočkat většího ocenění? A tohle bylo navíc od žáka deváté třídy, od kterého by to možná málokdo čekal.

Yes Man

Vešel jsem vchodem pro druhý stupeň, zamával na školníka, který právě telefonoval, a po chvilce už klepal na dveře zástupkyně, abych se ohlásil, že nastupuji. Stačili jsme se jen pozdravit, když z druhé místnosti slyším: "Vy jdete jako na zavolanou!" Byla to ředitelka a usmívala se na mě. "Potřebovala bych vyrobit plakát. Já bych se s tím trápila týden a vy to budete mít hned. Šlo by to?"
Stokrát můžete projít kurzem Jak se naučit říkat NE, a stejně v takové situaci, jako je tato, odpovíte nakonec ANO. Jestli se předtím jen usmívala, teď zářila. Domluvili jsme se na další den a já už zase spěchal dál, za svojí fakultní učitelkou, abych se s ní domluvil na výuce anglického jazyka, kterou mám absolvovat v rámci své oborové praxe.
"Vy mě budete asi nenávidět, ale mám na vás prosbu. Nevzal byste už dneska tu 9.A? Mají být spojení a já je mám mít dohromady. Dozvěděla jsem se to včera večer."
Trochu si začínám připadat jako hlavní představitel filmu Yes Man (o muži, který se rozhodl na všechny otázky, které dostal, odpovídat pouze ANO). Ale uznejte, mohl bych tentokrát říct NE? Co já s nima ale budu dělat, když s sebou mám jen aktivity pro tu šestou třídu, kterou mám učit potom? No nic, zkusím je i u těch deváťáků.

*

Dopadlo to přesně naopak. Zatímco deváťáci obě aktivity zvládli s přiměřenou lehkostí, šesťákům dala první z nich zabrat. Takže, místo mých plánovaných patnácti minut, u ní strávili dvakrát kolik. Odcházel jsem z hodiny se smíšenými pocity. Přestože jsem si dal za cíl především to, aby žáci v hodině co nejvíc mluvili anglicky, zejména pak během připravených dialogů, z některých jsem sotva vyloudil jednu celou větu. A co jsme stihli udělat? Po pravdě řečeno, skoro nic.

*

Často si po svých hodinách kladu stejné otázky: Nebylo to celé jen ztráta času? Mělo to naše společné snažení nějaký smysl a dalo to těm žákům vůbec něco?"
Ani nevím, jestli mě tyto otázky někdy opustí.

Autogramiáda

Co vám budu povídat. Příprava na hodinu mi zabrala asi deset hodin. Dvě hodiny jsem dělal teoretickou přípravu, další dvě zhotovoval technický výkres, hodina padla na nákresy a schémata pro žáky, dvě hodiny trvalo vyhotovení finálního výrobku jako ukázky toho, co budeme společně dělat, a to vše jsem mezi tím průběžně konzultoval se svým vyučujícím na fakultě, dohromady třikrát, pokaždé přibližně hodinu.
„Dnes začneme s výrobou čínského hlavolamu, kterému se říká Tangram,“ začal jsem svou hodinu.
„Byl bych rád, aby se nám dnes podařilo vyřezat ze sololitové destičky dva trojúhelníky, jeden velký a jeden střední,“ pokračoval jsem směrem k žákům šesté třídy a zdálo se, že se klukům téma líbí a stanovený cíl nebude těžké dosáhnout.
Můj plán počítal s tím, že příští hodinu vyřežeme další dvě části hlavolamu – druhý velký trojúhelní a k němu jeden malý, a poslední, třetí hodinu pak jeden lichoběžník a čtverec.
Realita však byla nakonec úplně jiná. Za první hodinu si kluci stihli akorát uříznout základní materiál, ze kterého teprve příště začnou vyřezávat jednotlivé tvary, poté, co si je na destičku překreslí.
Práce nám jde ještě pomaleji, než předpokládal můj nejpomalejší scénář – výroba Tangramu za čtyři hodiny. Nezbývá než doufat, že to příště bude lepší.

*

„Nevzal byste ještě suplování v úterý ráno?“
„Určitě, rád,“ odpověděl jsem.
„Hudební výchovu.“
Podíval jsem se na zástupkyni, jestli to myslí vážně. Já? S aprobací Anglický jazyk – Technická a informační výchova mám zpívat?
„V 8.A a potom ve 2.C a 2.A,“ pokračovala. „V té osmičce vám asi zpívat nebudou, ale třeba byste jim mohl pouštět ukázky a oni by hádali, co nebo kdo na nich je.“
„Myslíte, že bych se v jejich třídě připojil na internet?“ (Co jiného se tak může zeptat učitel ICT?)
„To asi ne, ale mohla bych vás dát do multimediální učebny. Aspoň byste si vyzkoušel práci s interaktivní tabulí.“
„Tak do toho jdu!“ (Další z mnoha unáhlených rozhodnutí.)
„A ve druhé třídě, tam můžou zpívat písničky, co mají ve svých složkách a které znají, a k tomu by mohli třeba něco namalovat. Vy si nějak poradíte.“

*

Prvních dvacet minut se celkem vydařilo. Z ukázek, co jsem jim pouštěl, hádali ve dvojicích postupně interpreta, skupinu a film. Počítal jsem s tím, že ve zbývajících asi patnácti minutách jim ukážu nějaké zajímavé Web 2.0 projekty na internetu, zabývající se hudbou na přání různého typu. Zapomněl jsem si však rozmyslet to nejdůležitější. Jak vyřeším při této instruktivní formě výuky jejich kázeň respektive nekázeň. A jak už to tak bývá, tato „nepřipravenost“ se mi značně vymstila. Po pěti minutách se 8.A proměnila ve třídu Obecné školy před příchodem Igora Hnízdo. Po třídě létaly vlaštovky, žáci po sobě házeli papírové kuličky, místy dokonce i koule, řvali na celé kolo a náramně se při tom bavili. Chyběl už pouze hozený inkoust mým směrem, a kdybych nosil sukni, došlo by určitě i na pozorování, co mám pod ní. Když jsem se po asi pěti minutách sehnul, abych zvedl vlaštovku, která přiletěla až ke mně, přistála mi jiná přímo na zádech a zůstala tam sedět. Třída burácela smíchy. V tom se otevřely dveře a v nich stála učitelka z vedlejší třídy, která to už nevydržela a v domnění, že moje třída dělá z její multimediální učebnu kůlničku na dříví, vtrhla dovnitř. Kdo se cítil nejvíc provinile během jejího kázání jsem byl ve skutečnosti já. Ani nevím, jestli by bylo lepší, aby si toho ti lupiči v lavicích všimli nebo ne.
„Pane učiteli,“ oslovil mě po hodině jeden vlaštovkář, když už ve třídě skoro nikdo nebyl. „Nezlobíte se na mě, že jsem hodil tu vlaštovku, co vám přistála na zádech?“
Co jsem na to měl říct? Možná by to pochopil, kdybych házel já a on byl ten, kdo se shýbá.
„Nemuseli jste dělat takový rámus,“ v klidu jsem uzavřel celou záležitost.

*

„A co budeme dnes dělat? No, když máme hudební výchovu, tak budeme především zpívat.“ Pozorně mě sledovalo dvacet párů očí.
„My máme tady ve složce každý písničky,“ říká jedna holčička a ukazuje mi papíry s notami.
„To je dobře. Dnes jsem ale pro vás připravil něco jiného. Budeme zpívat písničky z filmu Ať žijí duchové.“
„Huráááá!“
„Znáte ten film?“
„Anóóó.“
„Pane učiteli, já ten film mám doma na videu.“
„Tak to budeš mít určitě výhodu, že už ty písničky budeš dobře znát.“
„Pane učiteli, já vím, kdo ty písničky napsal. To byl pan Svěrák a pan Uhlíř.“
„To máš pravdu, byli to opravdu tito dva pánové.“

Rozdal jsem jim texty a prošel je s nimi, tak aby věděli, kdy zpívají všichni a kdy jen někteří z nich.
„Všimněte si těch tučných písmenek na začátku každého řádku. Podle nich zjistíte, kdo daný text právě zpívá. „V“ znamená všichni, „HA“ je hajný, „J“ je Jenda, „H“ jsou holky. Rozdělíme si jednotlivé role. Kdo chce být Jenda?“
Všichni chtěli být Jendové.
„Dobře, tak teď budou zpívat Jendu všichni kluci a pak si to vyměníme a Jendu budou zpívat holky. Takže kluci, vy teď zpíváte to, co zpívá Jenda, ale nezapomeňte na to, že zpíváte i tam, kde zpívají všichni. A já budu hajný. Jdeme na to?“
Šli jsme na to. Děti zpívaly krásně. Ano, tleskalo se. Za každou písničkou.

„Pane učiteli, budete nás mít i příště? Že nás budete mít i příště? S vámi je ta hodina hrozně fajn. Vy jste lepší než pan učitel Marek.“
„Pane učiteli, dáte mi autogram?“
„Pane učiteli, mně taky, prosííím.“
Rozdal jsem jich asi deset a běžel na další hodinu, kde na mě už čekali další zpěváci a zpěvačky.

Návrat

„Dobrý den.“ „Dobrý den.“
„Dobrý den.“
„Dobrý den.“ „Dobrý den.“
„Dobrý den.“
„Dobrý den.“ „Dobrý den.“
„Dobrý den.“
Tak to právě kolem prošli prvňáci na oběd. Seřazeni po dvojicích jdou spořádaně při pravé straně chodby a učitelka je neustále pozoruje.
„Dobrý den.“ „Dobrý den.“
„Dobrý den.“
„Dobrý den.“ „Dobrý den.“
„Dobrý den.“
„Dobrý den.“ „Dobrý den.“
„Dobrý den.“
A za nimi jdou na oběd taky druháci.

Jsem zpátky na místě, kde jsem před půl rokem strávil příjemný měsíc, kterému se říká pedagogická praxe.
„Vrátil jste se na místo činu?“ osloví mě vzápětí jedna paní učitelka.
„Přesně tak. Ale pachatelem je někdo jiný,“ odpovídám.
Usmějeme se na sebe a pokračujeme každý svou cestou.

*

Jen tak tak, že jsem pod schody nepřišlápl něčí svačinu – chleba s máslem a salámem, otočeným k podlaze.
„Dobrý den.“
„Dobrý den,“ zdravím se s dalšími učitelkami.
Za rohem se zastavuji u automatu a dávám si horkou čokoládu. Po minulé zkušenosti mám trochu obavu, aby mi automat vrátil zpět, ale zdá se, že tentokrát můžu být klidný. Peníze vypadly v pořádku. Už slyším, jak se uvnitř míchá čokoláda s horkou vodou, a začínám tušit nejhorší. Mezi navolením nápoje a jeho přípravou chybí jeden důležitý krok – vypadnutý kelímek. A teď už nedobrovolně a zcela odevzdaně sleduji prohlídku čokoládového vodopádu za pět. Ještě stačím uskočit a poté už jen utírám podlahu a na automat nalepuji lísteček: NEDÁVÁ KELÍMKY.

*

„Chcete ještě dnes jít na oběd?“ ptá se mě paní, která má ve škole na starosti obědy.
„Rád bych, já dnes ještě nic nejedl.“
Podívá se na mě. Byly skoro dvě. „Pojďte teda se mnou.“
„Řekněte mně, jestli chcete jedničku nebo dvojku,“ ukazuje na jídelníček, „a já vám dám žolíka, kterého pak dáte paní kuchařce.“
Poděkoval jsem a hned si objednal jídlo na celé čtyři týdny.

Už jen kvůli tomu jídlu bych tady klidně zůstal natrvalo - nechávám se unášet při obědě. Ten mrkvový salát s melounovou šťávou! Nikdy bych nevěřil, že může být něco tak skvělého. Hned jsem jim to taky řekl v kuchyni a pochválil celý oběd. Kuchařky byly rády.

*

„Dnes ta hodina bude úplně stejná, jak jste viděl včera. Nechcete se jít podívat, pro změnu, na něco jiného? Co takhle vaření? Spadá to taky do oblasti Člověk a svět práce.“
Ani na vteřinu jsem nezaváhal a nabídku ihned přijal. Mám totiž ještě v živé paměti, jak jsem kdysi na této hodině ochutnával palačinky. Ale na jídlo jsem tentokrát nemyslel.
„Nevadilo by vám, kdybych se přišel podívat do vaší hodiny vaření?“ ptám se paní učitelky. „Slibuju, že se nebudu mlsně olizovat ani nic ochutnávat.“
„Vůbec ne. Samozřejmě. Dnes budeme dělat muffiny. Holky trvaly na tom, že to chtějí zkusit. Tak jsem na ně zvědavá.“
---
„Ty jsou lepší než v Mekáči,“ pochvalují si holky a napjatě pozorují vnitřek trouby, jako kdyby sledovaly svůj oblíbený pořad v televizi.
„Paní učitelko, a proč my máme takový bobky?“ (smích)
„Paní učitelko, my to vůbec nemáme sladký!“ volá jiná holka a olizuje si prst, který předtím zabořila do těsta. Učitelka ochutná. „Holky, vždyť vy jste tam vůbec nedaly cukr!“ (smích) a začíná sama těsto, které už je ve formičkách, cukrovat a znovu ho míchá.
„Počkej, já na něho nevidím!“
„Já ti dám, že na něho nevidíš. Říkala jsem vám, že nebudete koukat do jiných tříd.
(další výbuch smíchu)
---
„Buďte rád, že se držíte počítačů,“ otáčí se ke mně.
„Řeknu vám, že u počítačů nikdy nezažijete kolik legrace, jako tady.“
Holky mezitím skládají své muffiny do ubrousků, tváří se spokojeně a pomalu opouští kuchyňku.
I já se loučím s paní učitelkou a také odcházím. Musím si ještě nachystat výrobek ze dřeva, který budu se svými žáky dělat příští týden. Bude to hlavolam. Ale víc vám v tuto chvíli neprozradím.

Někdy je to radost a kvůli ní tam jsme

Při cestě do školy jsem si otevřel knihu a začal číst. Když jsem podesáté četl stále tu stejnou větu, naráz jsem si uvědomil, že se u mě začíná projevovat učitelský syndrom. Stále myslím na hodiny, které jsou přede mnou, přehrávám si v hlavě, co všechno a jak budu s žáky dělat, a po hodinách už zase myslím na to, co budeme dělat příště. Co mám vymyslet, aby to pro ně bylo zajímavé a mohli to nějak využít? Současně také přemýšlím o tom, co nového jim dám na náš web. A takhle to jde pořád dokola.

Čím dál častěji se ale zabývám myšlenkou správné infrastruktury počítačové učebny. Počínaje rozmístěním počítačů, hardwarovým a softwarovým vybavením, a konče kvalitní správou. Infrastruktura je základem všeho. Když žáci sedí bokem k tabuli a plátnu a musí se vždy otočit o devadesát stupňů od svého monitoru, aby se podívali, co jim zrovna kreslím nebo promítám, znamená to pro ně, když pominu časové zdržení, minimálně určitý nekomfort. Pokud chci například se žáky vytvářet práci, ke které potřebuji program ve verzi 2003 a na třetině počítačů je verze 2000, půjde to jen za cenu toho, že nebude mít každý svůj počítač a v tu chvíli, jako by tam ani nebyl. A má pak cenu takovou úlohu vůbec dělat? Odpověď zní: NE. A i když třeba máte zajímavé nástroje pro správu všech počítačů v učebně, kdy můžete žákům například zobrazit přímo na jejich display vaši vlastní obrazovku, a tak jim ukazovat konkrétní postup, aniž by se museli někam otáčet, využijete takový nástroj pouze tehdy, když funguje spolehlivě. Jestliže je systém vašeho počítače nebo celá infrastruktura v takovém stavu, že každou chvíli vám zmíněný program zatuhne nebo nefunguje vůbec, tak je lepší ho raději nepoužívat a poradit si jiným způsobem. Protože, když má vaše hodina čtyřicet pět minut (ve skutečnosti je to samozřejmě méně) a z toho ztratíte minimálně deset minut tím, že musíte řešit proč mi zase ten program zatuhává, je to až příliš velký luxus, který si skoro nemůžete dovolit. Osobně jsem sám nakonec dal přednost dataprojektoru a promítám žákům daný postup i za cenu toho, že se budou muset natočit od svého monitoru. Pořád přitom ale mohou ve stejném okamžiku pracovat společně se mnou, i když trochu obtížněji. Když jim budu pomocí zmíněné aplikace na jejich monitory zobrazovat svůj display, v tu chvíli nebudou moci dělat nic, jen pasivně přihlížet, a až jim zase aktivuji myš a klávesnici, už nebudou vůbec vědět, jak se to má udělat. Tento příklad jen dokazuje to, že ne všechny dostupné nástroje se mohou osvědčit a dobře sloužit konkrétnímu účelu.

Často slýchávám, jak si učitelé a učitelky stěžují, že jejich žáci na hodinách Informatiky jen brouzdají v různých sociálních sítích, chatují nebo hledají klipy na YouTube. Ale možná místo toho, než přemýšlet, jak jim v tom zabránit, bychom se spíše měli soustředit na to, jak jim lépe naši výuku zprostředkovat a také, jak je celkově více zaujmout. Když se nám to ale podaří, a najednou vidíme, že je to skutečně zajímá, že na chvíli opustili své staré světy a chtějí s námi objevovat svět nový, je to radost, kvůli níž zůstáváme tam, kde jsme.

Je to záhada

Co jsem začal učit, můj den začíná stejnou otázkou: Co na sebe? Každé ráno se podívám do zrcadla a hlavou mi proletí jedna a ta samá myšlenka. Tak jestli si v tomhle před ně stoupneš, to se budou opravdu válet smíchy. Nejsem totiž oblečen do značky Diesel, ale spíš do značky China. Druhá věc, na kterou myslím, je věta mé babičky. Vyjdi tak, abys tam došel včas i pěšky. A protože mi cesta do školy trvá něco přes hodinu, počítám hned od začátku raději se dvěma. Ale teď už vážně nemám čas myslet vůbec na nic, jen vím, že mi to za tři minuty jede.

Mezi přípravou učitele a její samotnou realizací v hodině je něco tajemného a často těžko vysvětlitelného. Dokázat sladit obě části, abyste například neměli fůru připravených, propočítaných příkladů a k tomu pocit, že to pořád není dost, a pak z nich s žáky udělali tři, anebo naopak, když v hodině zjistíte, že musíte začít improvizovat, protože vám příklady dojdou. Uklidnilo mě snad jen to, že to je často záhada i pro zdatné pedagogy, kteří ji prostě berou tak trochu jako součást svého řemesla.

Protože jsem se přesně nedozvěděl, co žáci v poslední hodině s paní učitelkou dělali a věděl jen to, co jsem s nimi dělat já tři hodiny zpátky, měl jsem pro jistotu připravené přípravy dvě. A protože jsem nabyl pocitu, že tihle, téměř středoškoláci chápou rychle, zvolil jsem variantu B, tedy neopakovat s nimi látku, tak jako minule, ale začít s výkladem látky nové, kterou ještě nikdy se svojí paní učitelkou předtím nedělali. První chyba. Než jsem je ale seznámil s tím, co budeme dělat, zeptal jsem se, jestli mají zasedací pořádek, protože bych je rád oslovoval křestními jmény. Neměli. Požádal jsem je tedy, jestli by si rychle nemohli vyrobit jmenovky a dát je na stůl, abych viděl jejich jména. Druhá chyba.
Když jsem uviděl bílé přeložené papíry na lavicích, začal jsem s výkladem. Téma hodiny: Grafické řešení kvadratické funkce. Zvolil jsem trošku rychlokurz, ale hlavně mi šlo o to, aby dokázali sami poznat ze zápisu dané funkce, jak asi bude graf vypadat, podobně, jak jsem je to učil u funkce lineární. Opět jsem je zval, tak jako minulou hodinu, k tabuli, aby kreslily grafy zadaných funkcí. Požádal jsem Frantu. Třída vyprskla smíchy. Po chvíli se ukázalo, že Franta je ve skutečnosti Lukáš, který má na každé straně své jmenovky jiné jméno. Když se to konečně vyjasnilo a já tentokrát požádal Lukáše, z počátku ten jeho graf na tabuli vypadal, jako kdyby si hrál na Picassa. Nechal jsem ho malovat a šel se podívat do ostatních sešitů. Cestou jsem si na jmenovkách přečetl, abych nečuměl, že s námi sedí Don Pedros a některé nápisy (doufám, že šlo o jména) byly tak malé, že jsem je ani zblízka nemohl přečíst. Lukáš zatím dotvořil dílo, které připomínalo spíš bramboru než parabolu, tak jsme to společně vylepšili a pak jsem mu řekl, aby se vrátil na své místo. Začal jsem na tabuli psát další funkci, kterou měli nakreslit, a když jsem se otočil do třídy, abych vyvolal někoho dalšího, Lukáš byl pryč. Nikde jsem ho neviděl, všechno nasvědčovalo tomu, že prostě odešel z hodiny. Ani nevím, jaké všechny scénáře mi v tu chvíli proletěly hlavou, ale rychle jsem je musel zahnat a soustředit se na vlastní hodinu. Kdybych měl od přírody lepší paměť na obličeje, všiml bych si hned, že tam pořád je, jen si přesedl jinam. Ale když toho žáka vidíte podruhé v životě, zapamatujete si ho? Já ne. Třetí chyba. Až když jsem asi za deset minut absolvoval další exkurzi do sešitů, všiml jsem si, jak se nenápadně vrací na své místo.

Z patnácti připravených příkladů jsme nakonec stihli vyřešit asi pět a v sešitech to vypadalo ještě hůř. Od křídy bílý od hlavy až k patě jsem po padesáti minutách vycházel ze třídy a moc dobrý pocit jsem ze sebe opravdu neměl.

2. den: Bez křídy, tykání s učitelem, který křídu měl aneb Jak jsem prožil osmihodinový maraton

Včera jsem se zastavil v lékárně a vycházel se dvěma lahvemi Vincentky. Jednu jsem pak doma popíjel horkou, a proto taky dnes jakžtakž mluvím. Přemýšlím, jak došlo k té proměně, že z totální flustrace po jedné, podle mě ne příliš vydařené hodině, se najednou zase stala radost, a já se začal znovu těšit na další den a vůbec nepřemýšlel nad tím, kolik hodin mě ve skutečnosti čeká.
Můj cíl, že budu ve škole dostatečně včas a stihnu si připravit počítačovou místnost, jako zázrakem vyšel. Nechal jsem se inspirovat heslem: Do hodiny nespěchej, bez tebe nezačne, a udělal pravý opak. Zapínal jsem počítače už o půl osmé a napsal na tabuli vše podstatné, co jsem chtěl, aby si žáci poznačili. Takže když potom přišli, mohli jsme téměř okamžitě začít. A začali jsme tím, na co jsem v minulé třídě zapomněl. Vybraný žák se přihlásil na stránky najdi.seznam.cz a pro zbytek třídy vytiskl otázky, které jsem rozdělil mezi ostatní žáky a ti samostatně nebo ve skupinkách hledali správné odpovědi a nosili je zpět svému „administrátorovi“ a ten je vyplňoval na stránkách Seznamu a na závěr to celé odeslal. Už v prvním okamžiku, když začali vyhledávat správné odpovědi, jsem poznal, že tato 7. A je úplně jiná. Nechci říct lepší nebo horší, zkrátka jiná. Minimálně jsem si ale byl jist, že o hlas nepřijdu už po první hodině. A pak nastala klasická rutina.
Je to ve skutečnosti jedna z mála věcí, se kterou zatím nevím, co budu v budoucnu dělat. A přece je tak charakteristickou vlastností výuky. Máte čtyři stejné třídy a v každé probíráte to stejné. Čtyřikrát například opakujete, jaký je váš mail, vysvětlujete, jak se píše ta vlnovka a že se jí říká tilda, jak ta jmenovka bude vypadat a co ještě chybí k její úplné dokonalosti. A až to proberete ve všech třídách, přejdete k jinému tématu a to zase čtyřikrát dokola. Samozřejmě to různě obměňujete, ale vyhnout se tomu znamená mít pro každou třídu jiný úkol procvičující stejnou problematiku, tedy také trochu jinou přípravu a to upřímně nejde někdy úplně dobře zvládnout a pak se rutině prostě a jednoduše asi nevyhnete.
Jednu změnu jsem nakonec přece jen udělal.
„Takže, když máte správně naformátované jméno, vložen odkaz a také obrázek, tak do pravého horního rohu ve spodní polovině stránky vložíte logo, které měl Google ve svém vyhledávači 1. ledna 2004.“
Znovu trochu udivené výrazy, ale věděli, o čem mluvím, když jsem jim připomněl, jak Google ve svém vyhledávači mění své standardní logo podle aktuálních světových událostí nebo svátků. Prozradil jsem jim, že existuje stránka, kde má Google všechna svá loga umístěna a chtěl jsem, aby ji našli raději, než by konkrétní logo hledali ve vyhledávači obrázků. Moc se jim to ale nedařilo. Po chvíli, když jsem viděl, že to nikam nevede, jsem jim poradil, co mají do vyhledávače zadat. Asi je to trochu zaujalo, protože naráz opustili své oblíbené činnosti na webu a všichni si prohlíželi všechna loga, která kdy Googlu použil.

Když jsem třetí vyučovací hodinu vstoupil do 9. B, musel jsem začít malým vysvětlením.
„Protože mou aprobací není zrovna matematika, doufám, že mi pomůžete a budete konktrolovat, zdali společně u tabule neděláme nějakou chybu.“ Přirovnal jsem navíc své vystoupení před nimi k tenisovému utkání mezi mnou a Radkem Štěpánkem poté, co jsem předtím jen jednou držel v ruce raketu. Zdálo se, že chápou, jak to myslím.
Vypadali, že minimálně nejsou úplně proti a budou spolupracovat. První úkol byl ten, aby sami vypočítali do svých sešitů příklad, který dostali předchozí den od paní učitelky za domácí úkol. Po chvíli jsem požádal žákyni, která byla jedna ze dvou studentů z celé třídy, kteří ten úkol doma opravdu udělali, aby jej šla vypočítat na tabuli. Když k ní přišla, zjistili jsme, že nemáme křídu. Hlavně si noste vlastní křídu, protože studenti rádi schovávají učitelům jak křídy, tak i houbu. Tato rada z praxe, jedna z mála, které nás učili na fakultě na jinak převážně teoretických hodinách pedagogiky, mně okamžitě bleskla hlavou. Tvářili se, že do této kategorie nepatří. Nabídl jsem tedy studentce u tabule na výběr ze tří dostupných barev. Vzala si modrou. Vrátil jsem červenou a hnědou zpátky na katedru a šel se podívat do poslední lavice, jak bude ta modrá vidět na mokré zelené tabuli. Už po cestě jsem tušil, co asi uvidím. Že se ale nikdo předtím zezadu neozval, že ta modrá je k ničemu? Udělal jsem tedy ještě jednu, tentokrát asi mnohem závažnější chybu. Opustil jsem třídu a běžel do té vedlejší pro kus křídy. I když jsem žáky požádal, aby tu minutu zůstali naživu, nedělal jsem si iluze, že budou sedět na svých místech. Vedle byla hudebna. Když jsem učiteli v rychlosti vysvětlil svojí školáckou chybu, usmál se a nabídl mi ze svých zásob. Vzal jsem si pro jistotu dvě, poděkoval a rychle běžel zpátky do své třídy. Uvnitř se chovali lépe, než jsem čekal. Většina z nich byla na svých místech.
Během hodiny jsem průběžně sledoval, jestli všichni také řeší zadané příklady do svých sešitů a několikrát jsem je upozornil na to, že si ty sešity od nich na závěr hodiny vyberu. Ale asi tak trochu tušili, že to nakonec neudělám. Přestože jsme stihli vypočítat asi jen třetinu mé přípravy, měl jsem dobrý pocit z toho, že jsem dokázal zapojit část studentů přímo u tabule a některé dokonce i v lavicích, a že to bylo především o samotných žácích a ne tolik o učiteli.

Když jsem vyšel ze třídy, stál tam můj zachránce.
„Kde jste se tady najednou zase objevil?“ zeptal se mě. Asi si mě pamatoval, jak jsem tam před rokem a půl absolvoval náslechovou praxi.
„Musel jsem si ze dne na den vybrat školu na praxi, a protože to tady znám a bylo to tu fajn, jsem zpátky.“
Popisoval jsem mu, jak jsem přišel o hlas a jak to teď léčím.
Usmál se. „Jo, soli pomáhají. Popíjet je sice dobrý, ale chce to i kloktat. Jinak, budeme si asi tykat, ne? Já jsem Mirek.“
„Jarda,“ odpověděl jsem a podal mu ruku.
Pomalu jsem se rozloučil a ještě jednou mu poděkoval za pomoc.
„Není zač. Kdybys něco potřeboval, tak se zastav,“ řekl při odchodu.

Za pět minut poté, přesně v 10.50 jsem spokojeně seděl ve studovně, kde teď přechodně přebývám, snídal, a k tomu si otevřel druhou lahev Vincentky. Mohl jsem si to dovolit, byla právě dvacetiminutová přestávka a mně z ní zbývalo ještě skoro celých deset minut.
Na chvíli jsem se zamyslel. Jestli jsem jako žák obdivoval své učitelky a učitele z mnoha různých důvodů, nyní, jako jejich kolega, k tomu přibyl ještě jeden, který jsem dřív mohl stěží vypozorovat. Obdivoval jsem je za to, jak dokáží zvládat ty každodenní dostihy, ve kterých jsem já zatím dost pokulhával. Moje desetiminutová přestávka zatím vypadá asi následovně:
Než odejdu ze třídy, uběhnou dvě minuty. Cesta do studovny – jedna minuta. Po cestě mě ale zastaví paní učitelka, se kterou procvičím tzv. výtahový dialog, někdy ten výtah jede i pět minut, takže když potom vejdu do studovny, abych dvakrát kousl do rohlíku, udělal hlt hlt a zase běžel na další hodinu, osloví mě jiný kolega, jestli bych mu nepomohl s kopírkou, protože ta pořád tiskne a nejde to zrušit. Samozřejmě, že rád pomohu a v tu chvíli automaticky odsouvám svůj plán s jídlem a pitím a až zvonění mi připomene, že už mám být asi minutu někde jinde. Omlouvám se a rychle zmizím. Záchod jsem zase nestihl. Ještě, že nemám třeba střevní potíže…
Už je 10.56, pořád ještě čtyři minuty do začátku hodiny.
Najednou si ale uvědomuji, že jsem teď v 9. B asi nezapsal do třídní knihy. V tu ránu bylo po mé snídani. Musel jsem se tam vrátit a pak už hned spěchat na další hodinu. Opravdu. Kolonka byla prázdná. Napsal jsem do ní téma hodiny a včas dorazil do hodiny.

Je 15.25 a já říkám na shledanou poslednímu žákovi, který opouští učebnu. Ještě nastavuji NumLock na učitelském počítači, aby se automaticky zapínal po přihlášení, o co mě včera požádala jedna paní učitelka. Vypínám všechny počítače a před odchodem všechno třikrát kontroluji. Hlavně se mě teď prosím neptejte, jak se jmenuji. Jsem překvapen, že po pěti odučených hodinách stále ještě docela obstojně mluvím.
Když vracím klíče od učebny a třídní knihy z posledních tříd, kde jsem učil, zeptá se mě ředitelka na můj den. A tak jí to popisuji, ale stručněji než teď tady vám. A na závěr dodávám. „Nebylo to dneska zase tak hrozný.“

1. hodina: Pane učiteli, máte Facebook? A dáte? Aneb, jak jsem přišel o hlas

Otevřel jsem učebnu a než stačil dojít k počítači pro učitele, všichni už seděli u těch svých a byli přihlášeni. Začal jsem standardně, řekl jsem, kdo jsem a proč tam jsem a co budeme dělat.
„Pane učiteli, a máte Facebook?“
„No,“ zaváhal jsem, „mám.“
„A dáte?“
Nedal jsem. Co jsem dal, byl email na mě. Samozřejmě ne svůj osobní, ale speciálně zřízený pro komunikaci se žáky. A taky jsem jim napsal webovou stránku, kterou jsem vytvořil pro náš předmět Informatika a vysvětlil, k čemu bude sloužit.
„V případě, že se tady budeme bavit o nějaké problematice a nedostaneme se k tomu, abychom si o tom řekli víc, tak vám tam napublikuji další související informace. Najdete tam také to, co budeme společně dělat a další zajímosti z oblasti ICT. Je tam také připraven malý mikroblog pro vás a anketa, abyste se sami mohli vyjádřit.“
Z celé té poloviny 8.B mě poslouchali asi tak tři. Prošel jsem třídou, abych viděl, co asi tak právě nejvíce letí u dětí v osmé třídě. Na displejích v prohlížečích bylo střídavě toto: Gladiatus, Meebo, Libimseti, email Seznamu, YouTube a další. Zdálo se mi to nebo ne? Určitě víc jak polovina žáků měla na uších sluchátka a poslouchala nějakou hudbu.
Požádal jsem je, aby mě chvilku vnímali. Vysvětlil jsem jim, co po nich budu požadovat. Chtěl jsem, aby ve Wordu vyrobili jmenovky, které by si mohli vytisknout, postavit na stůl, a já pak věděl, kdo se jak jmenuje, a mohl je oslovovat křestními jmény.
„Jméno tedy bude umístěno přesně uprostřed spodní poloviny stránky dokumentu, a dostatečně velké, abych je dokázal přečíst i na deset metrů. A jak to budete mít, tak do pravého dolního rohu vložte odkaz na stránku, kam chodíte nejraději, nebo nejčastěji.“
„A může to být moje stránka?“
„Určitě. To budu rád.“
„A potom si do levého horního rohu té spodní poloviny vložte nějakou fotografii, buďto svou vlastní, anebo jakýkoli obrázek tak, abyste tu jmenovku trochu oživili.“
Nechal jsem je pracovat a mezitím se jich zeptal na jejich křestní jména a vyrobil jednoduchý zasedací pořádek. Pak jsem chvíli chodil mezi nimi, abych viděl, jak jim to jde.
Jen tak namátkou jsem si u vybraných žáků zobrazil skryté značky formátování a zjistil, že je to u všech stejné.
„Prosím vás,“ oslovil jsem je, „a nepředstavuji si, že napřed dvacetkrát stisknete Enter a až se vám bude zdát, že už jste uprostřed spodní poloviny stránky, ťuknete dvacetkrát do mezerníku a pak, blízko středu, napíšete své jméno. Jméno posunete do spodní části dokumentu a zarovnáte na střed přes formátování odstavce. Budeme přece pracovat jako zkušení IT odborníci, ne?“
V tu chvíli na mě hledělo patnáct párů vyjevených očí. Jako bych byl první, kdo po nich něco takového chce. Prohlížení profilů na Libimseti.cz jim jde skvěle, ale zarovnat text na střed dělají v lepším případě přes tabelátor. Bude asi nejlepší jim to ukázat, hlavně to, jak nastavit odsazení před a za odstavcem, což většina nevěděla. Než jsem jich pár obešel a ukázal, jak si to představuji, někteří už byli s prací hotovi, anebo, v mnoha případech, ještě vůbec nezačali. A už zase byli ponořeni do různých her, chatů nebo brouzdali na YouTube.
„Pokud jste hotovi, mám pro vás ještě jeden úkol,“ pokusil jsem se je trochu namotivovat. „Takže, když máte správně naformátované jméno, vložen odkaz a také obrázek, tak té vaší jmenovce stále ještě něco málo chybí k dokonalosti. Teď bych byl rád, aby vaše jmenovka byla čitelná z obou stran. To znamená, že když ji po vytisknutí přehnete na půl, bude vaše jméno zobrazeno správně na obou stranách, tedy horní jméno ve vašem wordovském dokumentu musí být vzhůru nohama, to znamená převrácené o stoosmdesát stupňů.“
To byl tedy oříšek, ale zase jen pro některé z nich, i když se teď jednalo o početnější skupinu než při zadání předchozích úkolů. Zase jsem je nechal chvíli pracovat o samotě a sledoval, jak se jim to daří.
Řekl jsem jim o svém plánu.
„Chtěl bych, až mi ty jmenovky pošlete, z nich udělat obrázky a umístit je na náš web, který jsem vám psal na tabuli, abyste se mohli pochlubit vašemi pracemi.“
„Já nesouhlasím s tím, aby byla moje práce někde publikována.“
„Pokud nesouhlasíte, tak na to máte právo a já to budu respektovat. Kdo tedy nechcete, tak mi to řekněte, abych to věděl a nedával to tam.“
Najednou bylo ticho. Možná to byl jen silácký výkřik. Ale připadalo mi, že se chtějí pochlubit, nebo, že jim to přinejmenším nevadí a možná jim to bylo jedno.
„To, co jsem vám zapomněl říct, je to nejdůležitější ze všeho.“ Nevím, kolik z nich mě ještě poslouchalo. „Tuto práci budu chtít, abyste mi poslali na můj mail, nejpozději do konce tohoto týdne.“
„A myslíte pracovního nebo celého?“ zeptal se někdo.
„Do neděle, 23.59,“ odpověděl jsem. „Hlavně, a to je velmi důležité, než tady skončíte, si domument nezapomeňte uložit na váš síťový disk a také přeposlat na svůj mail nebo uložit někam na web, abyste se ke svému dokumentu dostali z domova, pokud na něm budete ještě pokračovat.“ Uvědomil jsem si, že ukládáním jsme asi měli začít, ale bylo toho trochu moc, na co všechno jsem od začátku musel myslet a co všechno musel sledovat. To co mi však neuniklo, bylo zjištění, že pomalu přicházím o hlas. Během posledních čtyřiceti minut jsem se snažil až příliš, aby mě všichni dobře slyšeli a často mluvil přes několik hlasů.
A pro příště budu také muset nachystat více činností pro ty, kteří budou dříve hotovi, abych je více zaměstnal. Nemohl jsem se nějak zbavit pocitu, že jsem toho měl připraveno málo.
Později, když už byli všichni pryč, jsem si vzpomněl, že mi jejich paní učitelka připomínala, abych hlavně nezapomněl na vyhledávací soutěž pořádanou Seznamem, která je na každý týden jiná a musí se v daném týdnu splnit, aby konkrétní družstvo, například třída, mohla vyhrát. Naštěstí mám zítra ještě druhou polovinu, tak na to určitě nesmím zapomenout.