Včera jsem se zastavil v lékárně a vycházel se dvěma lahvemi Vincentky. Jednu jsem pak doma popíjel horkou, a proto taky dnes jakžtakž mluvím. Přemýšlím, jak došlo k té proměně, že z totální flustrace po jedné, podle mě ne příliš vydařené hodině, se najednou zase stala radost, a já se začal znovu těšit na další den a vůbec nepřemýšlel nad tím, kolik hodin mě ve skutečnosti čeká.
Můj cíl, že budu ve škole dostatečně včas a stihnu si připravit počítačovou místnost, jako zázrakem vyšel. Nechal jsem se inspirovat heslem: Do hodiny nespěchej, bez tebe nezačne, a udělal pravý opak. Zapínal jsem počítače už o půl osmé a napsal na tabuli vše podstatné, co jsem chtěl, aby si žáci poznačili. Takže když potom přišli, mohli jsme téměř okamžitě začít. A začali jsme tím, na co jsem v minulé třídě zapomněl. Vybraný žák se přihlásil na stránky najdi.seznam.cz a pro zbytek třídy vytiskl otázky, které jsem rozdělil mezi ostatní žáky a ti samostatně nebo ve skupinkách hledali správné odpovědi a nosili je zpět svému „administrátorovi“ a ten je vyplňoval na stránkách Seznamu a na závěr to celé odeslal. Už v prvním okamžiku, když začali vyhledávat správné odpovědi, jsem poznal, že tato 7. A je úplně jiná. Nechci říct lepší nebo horší, zkrátka jiná. Minimálně jsem si ale byl jist, že o hlas nepřijdu už po první hodině. A pak nastala klasická rutina.
Je to ve skutečnosti jedna z mála věcí, se kterou zatím nevím, co budu v budoucnu dělat. A přece je tak charakteristickou vlastností výuky. Máte čtyři stejné třídy a v každé probíráte to stejné. Čtyřikrát například opakujete, jaký je váš mail, vysvětlujete, jak se píše ta vlnovka a že se jí říká tilda, jak ta jmenovka bude vypadat a co ještě chybí k její úplné dokonalosti. A až to proberete ve všech třídách, přejdete k jinému tématu a to zase čtyřikrát dokola. Samozřejmě to různě obměňujete, ale vyhnout se tomu znamená mít pro každou třídu jiný úkol procvičující stejnou problematiku, tedy také trochu jinou přípravu a to upřímně nejde někdy úplně dobře zvládnout a pak se rutině prostě a jednoduše asi nevyhnete.
Jednu změnu jsem nakonec přece jen udělal.
„Takže, když máte správně naformátované jméno, vložen odkaz a také obrázek, tak do pravého horního rohu ve spodní polovině stránky vložíte logo, které měl Google ve svém vyhledávači 1. ledna 2004.“
Znovu trochu udivené výrazy, ale věděli, o čem mluvím, když jsem jim připomněl, jak Google ve svém vyhledávači mění své standardní logo podle aktuálních světových událostí nebo svátků. Prozradil jsem jim, že existuje stránka, kde má Google všechna svá loga umístěna a chtěl jsem, aby ji našli raději, než by konkrétní logo hledali ve vyhledávači obrázků. Moc se jim to ale nedařilo. Po chvíli, když jsem viděl, že to nikam nevede, jsem jim poradil, co mají do vyhledávače zadat. Asi je to trochu zaujalo, protože naráz opustili své oblíbené činnosti na webu a všichni si prohlíželi všechna loga, která kdy Googlu použil.
Když jsem třetí vyučovací hodinu vstoupil do 9. B, musel jsem začít malým vysvětlením.
„Protože mou aprobací není zrovna matematika, doufám, že mi pomůžete a budete konktrolovat, zdali společně u tabule neděláme nějakou chybu.“ Přirovnal jsem navíc své vystoupení před nimi k tenisovému utkání mezi mnou a Radkem Štěpánkem poté, co jsem předtím jen jednou držel v ruce raketu. Zdálo se, že chápou, jak to myslím.
Vypadali, že minimálně nejsou úplně proti a budou spolupracovat. První úkol byl ten, aby sami vypočítali do svých sešitů příklad, který dostali předchozí den od paní učitelky za domácí úkol. Po chvíli jsem požádal žákyni, která byla jedna ze dvou studentů z celé třídy, kteří ten úkol doma opravdu udělali, aby jej šla vypočítat na tabuli. Když k ní přišla, zjistili jsme, že nemáme křídu. Hlavně si noste vlastní křídu, protože studenti rádi schovávají učitelům jak křídy, tak i houbu. Tato rada z praxe, jedna z mála, které nás učili na fakultě na jinak převážně teoretických hodinách pedagogiky, mně okamžitě bleskla hlavou. Tvářili se, že do této kategorie nepatří. Nabídl jsem tedy studentce u tabule na výběr ze tří dostupných barev. Vzala si modrou. Vrátil jsem červenou a hnědou zpátky na katedru a šel se podívat do poslední lavice, jak bude ta modrá vidět na mokré zelené tabuli. Už po cestě jsem tušil, co asi uvidím. Že se ale nikdo předtím zezadu neozval, že ta modrá je k ničemu? Udělal jsem tedy ještě jednu, tentokrát asi mnohem závažnější chybu. Opustil jsem třídu a běžel do té vedlejší pro kus křídy. I když jsem žáky požádal, aby tu minutu zůstali naživu, nedělal jsem si iluze, že budou sedět na svých místech. Vedle byla hudebna. Když jsem učiteli v rychlosti vysvětlil svojí školáckou chybu, usmál se a nabídl mi ze svých zásob. Vzal jsem si pro jistotu dvě, poděkoval a rychle běžel zpátky do své třídy. Uvnitř se chovali lépe, než jsem čekal. Většina z nich byla na svých místech.
Během hodiny jsem průběžně sledoval, jestli všichni také řeší zadané příklady do svých sešitů a několikrát jsem je upozornil na to, že si ty sešity od nich na závěr hodiny vyberu. Ale asi tak trochu tušili, že to nakonec neudělám. Přestože jsme stihli vypočítat asi jen třetinu mé přípravy, měl jsem dobrý pocit z toho, že jsem dokázal zapojit část studentů přímo u tabule a některé dokonce i v lavicích, a že to bylo především o samotných žácích a ne tolik o učiteli.
Když jsem vyšel ze třídy, stál tam můj zachránce.
„Kde jste se tady najednou zase objevil?“ zeptal se mě. Asi si mě pamatoval, jak jsem tam před rokem a půl absolvoval náslechovou praxi.
„Musel jsem si ze dne na den vybrat školu na praxi, a protože to tady znám a bylo to tu fajn, jsem zpátky.“
Popisoval jsem mu, jak jsem přišel o hlas a jak to teď léčím.
Usmál se. „Jo, soli pomáhají. Popíjet je sice dobrý, ale chce to i kloktat. Jinak, budeme si asi tykat, ne? Já jsem Mirek.“
„Jarda,“ odpověděl jsem a podal mu ruku.
Pomalu jsem se rozloučil a ještě jednou mu poděkoval za pomoc.
„Není zač. Kdybys něco potřeboval, tak se zastav,“ řekl při odchodu.
Za pět minut poté, přesně v 10.50 jsem spokojeně seděl ve studovně, kde teď přechodně přebývám, snídal, a k tomu si otevřel druhou lahev Vincentky. Mohl jsem si to dovolit, byla právě dvacetiminutová přestávka a mně z ní zbývalo ještě skoro celých deset minut.
Na chvíli jsem se zamyslel. Jestli jsem jako žák obdivoval své učitelky a učitele z mnoha různých důvodů, nyní, jako jejich kolega, k tomu přibyl ještě jeden, který jsem dřív mohl stěží vypozorovat. Obdivoval jsem je za to, jak dokáží zvládat ty každodenní dostihy, ve kterých jsem já zatím dost pokulhával. Moje desetiminutová přestávka zatím vypadá asi následovně:
Než odejdu ze třídy, uběhnou dvě minuty. Cesta do studovny – jedna minuta. Po cestě mě ale zastaví paní učitelka, se kterou procvičím tzv. výtahový dialog, někdy ten výtah jede i pět minut, takže když potom vejdu do studovny, abych dvakrát kousl do rohlíku, udělal hlt hlt a zase běžel na další hodinu, osloví mě jiný kolega, jestli bych mu nepomohl s kopírkou, protože ta pořád tiskne a nejde to zrušit. Samozřejmě, že rád pomohu a v tu chvíli automaticky odsouvám svůj plán s jídlem a pitím a až zvonění mi připomene, že už mám být asi minutu někde jinde. Omlouvám se a rychle zmizím. Záchod jsem zase nestihl. Ještě, že nemám třeba střevní potíže…
Už je 10.56, pořád ještě čtyři minuty do začátku hodiny.
Najednou si ale uvědomuji, že jsem teď v 9. B asi nezapsal do třídní knihy. V tu ránu bylo po mé snídani. Musel jsem se tam vrátit a pak už hned spěchat na další hodinu. Opravdu. Kolonka byla prázdná. Napsal jsem do ní téma hodiny a včas dorazil do hodiny.
Je 15.25 a já říkám na shledanou poslednímu žákovi, který opouští učebnu. Ještě nastavuji NumLock na učitelském počítači, aby se automaticky zapínal po přihlášení, o co mě včera požádala jedna paní učitelka. Vypínám všechny počítače a před odchodem všechno třikrát kontroluji. Hlavně se mě teď prosím neptejte, jak se jmenuji. Jsem překvapen, že po pěti odučených hodinách stále ještě docela obstojně mluvím.
Když vracím klíče od učebny a třídní knihy z posledních tříd, kde jsem učil, zeptá se mě ředitelka na můj den. A tak jí to popisuji, ale stručněji než teď tady vám. A na závěr dodávám. „Nebylo to dneska zase tak hrozný.“
