pondělí 16. března 2009

Je to záhada

Co jsem začal učit, můj den začíná stejnou otázkou: Co na sebe? Každé ráno se podívám do zrcadla a hlavou mi proletí jedna a ta samá myšlenka. Tak jestli si v tomhle před ně stoupneš, to se budou opravdu válet smíchy. Nejsem totiž oblečen do značky Diesel, ale spíš do značky China. Druhá věc, na kterou myslím, je věta mé babičky. Vyjdi tak, abys tam došel včas i pěšky. A protože mi cesta do školy trvá něco přes hodinu, počítám hned od začátku raději se dvěma. Ale teď už vážně nemám čas myslet vůbec na nic, jen vím, že mi to za tři minuty jede.

Mezi přípravou učitele a její samotnou realizací v hodině je něco tajemného a často těžko vysvětlitelného. Dokázat sladit obě části, abyste například neměli fůru připravených, propočítaných příkladů a k tomu pocit, že to pořád není dost, a pak z nich s žáky udělali tři, anebo naopak, když v hodině zjistíte, že musíte začít improvizovat, protože vám příklady dojdou. Uklidnilo mě snad jen to, že to je často záhada i pro zdatné pedagogy, kteří ji prostě berou tak trochu jako součást svého řemesla.

Protože jsem se přesně nedozvěděl, co žáci v poslední hodině s paní učitelkou dělali a věděl jen to, co jsem s nimi dělat já tři hodiny zpátky, měl jsem pro jistotu připravené přípravy dvě. A protože jsem nabyl pocitu, že tihle, téměř středoškoláci chápou rychle, zvolil jsem variantu B, tedy neopakovat s nimi látku, tak jako minule, ale začít s výkladem látky nové, kterou ještě nikdy se svojí paní učitelkou předtím nedělali. První chyba. Než jsem je ale seznámil s tím, co budeme dělat, zeptal jsem se, jestli mají zasedací pořádek, protože bych je rád oslovoval křestními jmény. Neměli. Požádal jsem je tedy, jestli by si rychle nemohli vyrobit jmenovky a dát je na stůl, abych viděl jejich jména. Druhá chyba.
Když jsem uviděl bílé přeložené papíry na lavicích, začal jsem s výkladem. Téma hodiny: Grafické řešení kvadratické funkce. Zvolil jsem trošku rychlokurz, ale hlavně mi šlo o to, aby dokázali sami poznat ze zápisu dané funkce, jak asi bude graf vypadat, podobně, jak jsem je to učil u funkce lineární. Opět jsem je zval, tak jako minulou hodinu, k tabuli, aby kreslily grafy zadaných funkcí. Požádal jsem Frantu. Třída vyprskla smíchy. Po chvíli se ukázalo, že Franta je ve skutečnosti Lukáš, který má na každé straně své jmenovky jiné jméno. Když se to konečně vyjasnilo a já tentokrát požádal Lukáše, z počátku ten jeho graf na tabuli vypadal, jako kdyby si hrál na Picassa. Nechal jsem ho malovat a šel se podívat do ostatních sešitů. Cestou jsem si na jmenovkách přečetl, abych nečuměl, že s námi sedí Don Pedros a některé nápisy (doufám, že šlo o jména) byly tak malé, že jsem je ani zblízka nemohl přečíst. Lukáš zatím dotvořil dílo, které připomínalo spíš bramboru než parabolu, tak jsme to společně vylepšili a pak jsem mu řekl, aby se vrátil na své místo. Začal jsem na tabuli psát další funkci, kterou měli nakreslit, a když jsem se otočil do třídy, abych vyvolal někoho dalšího, Lukáš byl pryč. Nikde jsem ho neviděl, všechno nasvědčovalo tomu, že prostě odešel z hodiny. Ani nevím, jaké všechny scénáře mi v tu chvíli proletěly hlavou, ale rychle jsem je musel zahnat a soustředit se na vlastní hodinu. Kdybych měl od přírody lepší paměť na obličeje, všiml bych si hned, že tam pořád je, jen si přesedl jinam. Ale když toho žáka vidíte podruhé v životě, zapamatujete si ho? Já ne. Třetí chyba. Až když jsem asi za deset minut absolvoval další exkurzi do sešitů, všiml jsem si, jak se nenápadně vrací na své místo.

Z patnácti připravených příkladů jsme nakonec stihli vyřešit asi pět a v sešitech to vypadalo ještě hůř. Od křídy bílý od hlavy až k patě jsem po padesáti minutách vycházel ze třídy a moc dobrý pocit jsem ze sebe opravdu neměl.