Při cestě do školy jsem si otevřel knihu a začal číst. Když jsem podesáté četl stále tu stejnou větu, naráz jsem si uvědomil, že se u mě začíná projevovat učitelský syndrom. Stále myslím na hodiny, které jsou přede mnou, přehrávám si v hlavě, co všechno a jak budu s žáky dělat, a po hodinách už zase myslím na to, co budeme dělat příště. Co mám vymyslet, aby to pro ně bylo zajímavé a mohli to nějak využít? Současně také přemýšlím o tom, co nového jim dám na náš web. A takhle to jde pořád dokola.
Čím dál častěji se ale zabývám myšlenkou správné infrastruktury počítačové učebny. Počínaje rozmístěním počítačů, hardwarovým a softwarovým vybavením, a konče kvalitní správou. Infrastruktura je základem všeho. Když žáci sedí bokem k tabuli a plátnu a musí se vždy otočit o devadesát stupňů od svého monitoru, aby se podívali, co jim zrovna kreslím nebo promítám, znamená to pro ně, když pominu časové zdržení, minimálně určitý nekomfort. Pokud chci například se žáky vytvářet práci, ke které potřebuji program ve verzi 2003 a na třetině počítačů je verze 2000, půjde to jen za cenu toho, že nebude mít každý svůj počítač a v tu chvíli, jako by tam ani nebyl. A má pak cenu takovou úlohu vůbec dělat? Odpověď zní: NE. A i když třeba máte zajímavé nástroje pro správu všech počítačů v učebně, kdy můžete žákům například zobrazit přímo na jejich display vaši vlastní obrazovku, a tak jim ukazovat konkrétní postup, aniž by se museli někam otáčet, využijete takový nástroj pouze tehdy, když funguje spolehlivě. Jestliže je systém vašeho počítače nebo celá infrastruktura v takovém stavu, že každou chvíli vám zmíněný program zatuhne nebo nefunguje vůbec, tak je lepší ho raději nepoužívat a poradit si jiným způsobem. Protože, když má vaše hodina čtyřicet pět minut (ve skutečnosti je to samozřejmě méně) a z toho ztratíte minimálně deset minut tím, že musíte řešit proč mi zase ten program zatuhává, je to až příliš velký luxus, který si skoro nemůžete dovolit. Osobně jsem sám nakonec dal přednost dataprojektoru a promítám žákům daný postup i za cenu toho, že se budou muset natočit od svého monitoru. Pořád přitom ale mohou ve stejném okamžiku pracovat společně se mnou, i když trochu obtížněji. Když jim budu pomocí zmíněné aplikace na jejich monitory zobrazovat svůj display, v tu chvíli nebudou moci dělat nic, jen pasivně přihlížet, a až jim zase aktivuji myš a klávesnici, už nebudou vůbec vědět, jak se to má udělat. Tento příklad jen dokazuje to, že ne všechny dostupné nástroje se mohou osvědčit a dobře sloužit konkrétnímu účelu.
Často slýchávám, jak si učitelé a učitelky stěžují, že jejich žáci na hodinách Informatiky jen brouzdají v různých sociálních sítích, chatují nebo hledají klipy na YouTube. Ale možná místo toho, než přemýšlet, jak jim v tom zabránit, bychom se spíše měli soustředit na to, jak jim lépe naši výuku zprostředkovat a také, jak je celkově více zaujmout. Když se nám to ale podaří, a najednou vidíme, že je to skutečně zajímá, že na chvíli opustili své staré světy a chtějí s námi objevovat svět nový, je to radost, kvůli níž zůstáváme tam, kde jsme.
