„Dobrý den.“ „Dobrý den.“
„Dobrý den.“
„Dobrý den.“ „Dobrý den.“
„Dobrý den.“
„Dobrý den.“ „Dobrý den.“
„Dobrý den.“
Tak to právě kolem prošli prvňáci na oběd. Seřazeni po dvojicích jdou spořádaně při pravé straně chodby a učitelka je neustále pozoruje.
„Dobrý den.“ „Dobrý den.“
„Dobrý den.“
„Dobrý den.“ „Dobrý den.“
„Dobrý den.“
„Dobrý den.“ „Dobrý den.“
„Dobrý den.“
A za nimi jdou na oběd taky druháci.
Jsem zpátky na místě, kde jsem před půl rokem strávil příjemný měsíc, kterému se říká pedagogická praxe.
„Vrátil jste se na místo činu?“ osloví mě vzápětí jedna paní učitelka.
„Přesně tak. Ale pachatelem je někdo jiný,“ odpovídám.
Usmějeme se na sebe a pokračujeme každý svou cestou.
*
Jen tak tak, že jsem pod schody nepřišlápl něčí svačinu – chleba s máslem a salámem, otočeným k podlaze.
„Dobrý den.“
„Dobrý den,“ zdravím se s dalšími učitelkami.
Za rohem se zastavuji u automatu a dávám si horkou čokoládu. Po minulé zkušenosti mám trochu obavu, aby mi automat vrátil zpět, ale zdá se, že tentokrát můžu být klidný. Peníze vypadly v pořádku. Už slyším, jak se uvnitř míchá čokoláda s horkou vodou, a začínám tušit nejhorší. Mezi navolením nápoje a jeho přípravou chybí jeden důležitý krok – vypadnutý kelímek. A teď už nedobrovolně a zcela odevzdaně sleduji prohlídku čokoládového vodopádu za pět. Ještě stačím uskočit a poté už jen utírám podlahu a na automat nalepuji lísteček: NEDÁVÁ KELÍMKY.
*
„Chcete ještě dnes jít na oběd?“ ptá se mě paní, která má ve škole na starosti obědy.
„Rád bych, já dnes ještě nic nejedl.“
Podívá se na mě. Byly skoro dvě. „Pojďte teda se mnou.“
„Řekněte mně, jestli chcete jedničku nebo dvojku,“ ukazuje na jídelníček, „a já vám dám žolíka, kterého pak dáte paní kuchařce.“
Poděkoval jsem a hned si objednal jídlo na celé čtyři týdny.
Už jen kvůli tomu jídlu bych tady klidně zůstal natrvalo - nechávám se unášet při obědě. Ten mrkvový salát s melounovou šťávou! Nikdy bych nevěřil, že může být něco tak skvělého. Hned jsem jim to taky řekl v kuchyni a pochválil celý oběd. Kuchařky byly rády.
*
„Dnes ta hodina bude úplně stejná, jak jste viděl včera. Nechcete se jít podívat, pro změnu, na něco jiného? Co takhle vaření? Spadá to taky do oblasti Člověk a svět práce.“
Ani na vteřinu jsem nezaváhal a nabídku ihned přijal. Mám totiž ještě v živé paměti, jak jsem kdysi na této hodině ochutnával palačinky. Ale na jídlo jsem tentokrát nemyslel.
„Nevadilo by vám, kdybych se přišel podívat do vaší hodiny vaření?“ ptám se paní učitelky. „Slibuju, že se nebudu mlsně olizovat ani nic ochutnávat.“
„Vůbec ne. Samozřejmě. Dnes budeme dělat muffiny. Holky trvaly na tom, že to chtějí zkusit. Tak jsem na ně zvědavá.“
---
„Ty jsou lepší než v Mekáči,“ pochvalují si holky a napjatě pozorují vnitřek trouby, jako kdyby sledovaly svůj oblíbený pořad v televizi.
„Paní učitelko, a proč my máme takový bobky?“ (smích)
„Paní učitelko, my to vůbec nemáme sladký!“ volá jiná holka a olizuje si prst, který předtím zabořila do těsta. Učitelka ochutná. „Holky, vždyť vy jste tam vůbec nedaly cukr!“ (smích) a začíná sama těsto, které už je ve formičkách, cukrovat a znovu ho míchá.
„Počkej, já na něho nevidím!“
„Já ti dám, že na něho nevidíš. Říkala jsem vám, že nebudete koukat do jiných tříd.
(další výbuch smíchu)
---
„Buďte rád, že se držíte počítačů,“ otáčí se ke mně.
„Řeknu vám, že u počítačů nikdy nezažijete kolik legrace, jako tady.“
Holky mezitím skládají své muffiny do ubrousků, tváří se spokojeně a pomalu opouští kuchyňku.
I já se loučím s paní učitelkou a také odcházím. Musím si ještě nachystat výrobek ze dřeva, který budu se svými žáky dělat příští týden. Bude to hlavolam. Ale víc vám v tuto chvíli neprozradím.
