Co vám budu povídat. Příprava na hodinu mi zabrala asi deset hodin. Dvě hodiny jsem dělal teoretickou přípravu, další dvě zhotovoval technický výkres, hodina padla na nákresy a schémata pro žáky, dvě hodiny trvalo vyhotovení finálního výrobku jako ukázky toho, co budeme společně dělat, a to vše jsem mezi tím průběžně konzultoval se svým vyučujícím na fakultě, dohromady třikrát, pokaždé přibližně hodinu.
„Dnes začneme s výrobou čínského hlavolamu, kterému se říká Tangram,“ začal jsem svou hodinu.
„Byl bych rád, aby se nám dnes podařilo vyřezat ze sololitové destičky dva trojúhelníky, jeden velký a jeden střední,“ pokračoval jsem směrem k žákům šesté třídy a zdálo se, že se klukům téma líbí a stanovený cíl nebude těžké dosáhnout.
Můj plán počítal s tím, že příští hodinu vyřežeme další dvě části hlavolamu – druhý velký trojúhelní a k němu jeden malý, a poslední, třetí hodinu pak jeden lichoběžník a čtverec.
Realita však byla nakonec úplně jiná. Za první hodinu si kluci stihli akorát uříznout základní materiál, ze kterého teprve příště začnou vyřezávat jednotlivé tvary, poté, co si je na destičku překreslí.
Práce nám jde ještě pomaleji, než předpokládal můj nejpomalejší scénář – výroba Tangramu za čtyři hodiny. Nezbývá než doufat, že to příště bude lepší.
*
„Nevzal byste ještě suplování v úterý ráno?“
„Určitě, rád,“ odpověděl jsem.
„Hudební výchovu.“
Podíval jsem se na zástupkyni, jestli to myslí vážně. Já? S aprobací Anglický jazyk – Technická a informační výchova mám zpívat?
„V 8.A a potom ve 2.C a 2.A,“ pokračovala. „V té osmičce vám asi zpívat nebudou, ale třeba byste jim mohl pouštět ukázky a oni by hádali, co nebo kdo na nich je.“
„Myslíte, že bych se v jejich třídě připojil na internet?“ (Co jiného se tak může zeptat učitel ICT?)
„To asi ne, ale mohla bych vás dát do multimediální učebny. Aspoň byste si vyzkoušel práci s interaktivní tabulí.“
„Tak do toho jdu!“ (Další z mnoha unáhlených rozhodnutí.)
„A ve druhé třídě, tam můžou zpívat písničky, co mají ve svých složkách a které znají, a k tomu by mohli třeba něco namalovat. Vy si nějak poradíte.“
*
Prvních dvacet minut se celkem vydařilo. Z ukázek, co jsem jim pouštěl, hádali ve dvojicích postupně interpreta, skupinu a film. Počítal jsem s tím, že ve zbývajících asi patnácti minutách jim ukážu nějaké zajímavé Web 2.0 projekty na internetu, zabývající se hudbou na přání různého typu. Zapomněl jsem si však rozmyslet to nejdůležitější. Jak vyřeším při této instruktivní formě výuky jejich kázeň respektive nekázeň. A jak už to tak bývá, tato „nepřipravenost“ se mi značně vymstila. Po pěti minutách se 8.A proměnila ve třídu Obecné školy před příchodem Igora Hnízdo. Po třídě létaly vlaštovky, žáci po sobě házeli papírové kuličky, místy dokonce i koule, řvali na celé kolo a náramně se při tom bavili. Chyběl už pouze hozený inkoust mým směrem, a kdybych nosil sukni, došlo by určitě i na pozorování, co mám pod ní. Když jsem se po asi pěti minutách sehnul, abych zvedl vlaštovku, která přiletěla až ke mně, přistála mi jiná přímo na zádech a zůstala tam sedět. Třída burácela smíchy. V tom se otevřely dveře a v nich stála učitelka z vedlejší třídy, která to už nevydržela a v domnění, že moje třída dělá z její multimediální učebnu kůlničku na dříví, vtrhla dovnitř. Kdo se cítil nejvíc provinile během jejího kázání jsem byl ve skutečnosti já. Ani nevím, jestli by bylo lepší, aby si toho ti lupiči v lavicích všimli nebo ne.
„Pane učiteli,“ oslovil mě po hodině jeden vlaštovkář, když už ve třídě skoro nikdo nebyl. „Nezlobíte se na mě, že jsem hodil tu vlaštovku, co vám přistála na zádech?“
Co jsem na to měl říct? Možná by to pochopil, kdybych házel já a on byl ten, kdo se shýbá.
„Nemuseli jste dělat takový rámus,“ v klidu jsem uzavřel celou záležitost.
*
„A co budeme dnes dělat? No, když máme hudební výchovu, tak budeme především zpívat.“ Pozorně mě sledovalo dvacet párů očí.
„My máme tady ve složce každý písničky,“ říká jedna holčička a ukazuje mi papíry s notami.
„To je dobře. Dnes jsem ale pro vás připravil něco jiného. Budeme zpívat písničky z filmu Ať žijí duchové.“
„Huráááá!“
„Znáte ten film?“
„Anóóó.“
„Pane učiteli, já ten film mám doma na videu.“
„Tak to budeš mít určitě výhodu, že už ty písničky budeš dobře znát.“
„Pane učiteli, já vím, kdo ty písničky napsal. To byl pan Svěrák a pan Uhlíř.“
„To máš pravdu, byli to opravdu tito dva pánové.“
Rozdal jsem jim texty a prošel je s nimi, tak aby věděli, kdy zpívají všichni a kdy jen někteří z nich.
„Všimněte si těch tučných písmenek na začátku každého řádku. Podle nich zjistíte, kdo daný text právě zpívá. „V“ znamená všichni, „HA“ je hajný, „J“ je Jenda, „H“ jsou holky. Rozdělíme si jednotlivé role. Kdo chce být Jenda?“
Všichni chtěli být Jendové.
„Dobře, tak teď budou zpívat Jendu všichni kluci a pak si to vyměníme a Jendu budou zpívat holky. Takže kluci, vy teď zpíváte to, co zpívá Jenda, ale nezapomeňte na to, že zpíváte i tam, kde zpívají všichni. A já budu hajný. Jdeme na to?“
Šli jsme na to. Děti zpívaly krásně. Ano, tleskalo se. Za každou písničkou.
„Pane učiteli, budete nás mít i příště? Že nás budete mít i příště? S vámi je ta hodina hrozně fajn. Vy jste lepší než pan učitel Marek.“
„Pane učiteli, dáte mi autogram?“
„Pane učiteli, mně taky, prosííím.“
Rozdal jsem jich asi deset a běžel na další hodinu, kde na mě už čekali další zpěváci a zpěvačky.
