Vešel jsem vchodem pro druhý stupeň, zamával na školníka, který právě telefonoval, a po chvilce už klepal na dveře zástupkyně, abych se ohlásil, že nastupuji. Stačili jsme se jen pozdravit, když z druhé místnosti slyším: "Vy jdete jako na zavolanou!" Byla to ředitelka a usmívala se na mě. "Potřebovala bych vyrobit plakát. Já bych se s tím trápila týden a vy to budete mít hned. Šlo by to?"
Stokrát můžete projít kurzem Jak se naučit říkat NE, a stejně v takové situaci, jako je tato, odpovíte nakonec ANO. Jestli se předtím jen usmívala, teď zářila. Domluvili jsme se na další den a já už zase spěchal dál, za svojí fakultní učitelkou, abych se s ní domluvil na výuce anglického jazyka, kterou mám absolvovat v rámci své oborové praxe.
"Vy mě budete asi nenávidět, ale mám na vás prosbu. Nevzal byste už dneska tu 9.A? Mají být spojení a já je mám mít dohromady. Dozvěděla jsem se to včera večer."
Trochu si začínám připadat jako hlavní představitel filmu Yes Man (o muži, který se rozhodl na všechny otázky, které dostal, odpovídat pouze ANO). Ale uznejte, mohl bych tentokrát říct NE? Co já s nima ale budu dělat, když s sebou mám jen aktivity pro tu šestou třídu, kterou mám učit potom? No nic, zkusím je i u těch deváťáků.
*
Dopadlo to přesně naopak. Zatímco deváťáci obě aktivity zvládli s přiměřenou lehkostí, šesťákům dala první z nich zabrat. Takže, místo mých plánovaných patnácti minut, u ní strávili dvakrát kolik. Odcházel jsem z hodiny se smíšenými pocity. Přestože jsem si dal za cíl především to, aby žáci v hodině co nejvíc mluvili anglicky, zejména pak během připravených dialogů, z některých jsem sotva vyloudil jednu celou větu. A co jsme stihli udělat? Po pravdě řečeno, skoro nic.
*
Často si po svých hodinách kladu stejné otázky: Nebylo to celé jen ztráta času? Mělo to naše společné snažení nějaký smysl a dalo to těm žákům vůbec něco?"
Ani nevím, jestli mě tyto otázky někdy opustí.
