úterý 13. dubna 2010

Když všichni odešli

Udělal jsem chybu a každý si toho musel všimnout. Začal jsem se potit a nešlo to zastavit. Žáci se začali smát, jak mi po čele tekl pot. V hlavě se mi stále honilo to samé: jak jsem se znemožnil, před žáky i fakultní učitelkou. 'Musím se uklidnit, i když to teď půjde těžko,' říkal jsem si v duchu. Několikrát jsem se pokusil utřít si z čela pot, a každý takový pokus vyvolal jen další výbuch smíchu. Čas před tabulí najednou ubíhal rychleji než čas v lavici.

Snažil jsem se pokračovat v aktivitě, která měla následovat, a v tu chvíli si uvědomil, že jsem zapomněl dokončit tu předešlou. Omluvil jsem se žákům a vysvětlil jim, proč se musíme vrátit. Žáci byli trochu zaražení, zbytek aktivity jsem musel dokončil sám. Pomalu se mi vracel původní klid a přestával jsem se potit. Začali zase spolupracovat a zdálo se, že hodina probíhá opět normálně.

*

Mazal jsem tabuli a přitom přemýšlel o právě skončené hodině: co se mi v ní povedlo, co méně a co udělám příště určitě jinak. První dojem z hodiny byl, že se to povedlo. Existuje jedna věc, která mě i po desítkách odučených hodin stále nepřestává fascinovat: jak je každá hodina úplně jiná. V první jsem se cítil jako tenista, který v horké Paříži prohrál v pátém setu, ve druhé jako vítěz londýnského turnaje, který se ani nezapotil.

Žáci už mezitím odešli na oběd. Když jsem si sbalil své věci, zkontroloval třídu a pomalu chystal k odchodu, uvědomil jsem si, že nejsem sám. Zvedl jsem hlavu a uviděl Tomáše: "Pane učiteli, děkuji vám za tuhle hodinu." Nečekal na odpověď a zmizel.
Může se učitel dočkat většího ocenění? A tohle bylo navíc od žáka deváté třídy, od kterého by to možná málokdo čekal.